O perinatální ztrátě aneb I ta nejtěžší situace může být zpětně hodnocena jako láskyplná…

4.4. 2023Petra Schwarz Koutská 0 Komentářů

Porodní asistentka Kateřina Hrubá s námi sdílí svůj hluboký osobní příběh.

To, co mě přivedlo ke studiu PA, byl můj osobní příběh. Začala jsem studovat ve 32 letech po tom, co mi během těhotenství umřela dvě miminka po sobě. První ve 24. týdnu, druhé ve 32. týdnu. Obzvláště první porod pro mě byl velmi traumatizující a chtěla jsem to změnit. Aby už si to žádná žena nemusela prožít jako já a i mrtvé dítě mohla porodit v respektujícím prostředí, se všemi informacemi a s láskou.

Dodnes jsem nepochopila, co se vlastně stalo, jsou prostě věci, kterým nikdy neporozumíme. Každopádně mě mé děti přehodily na úplně jinou kolej a věnuji se jako PA rodinám, které procházejí perinatální ztrátou. Smrt dítěte člověka dostane na kolena, k naprosté pokoře a je to to nejhorší, co vás může potkat. Může vám ale i hodně dát. “Moje” rodiny na těžké okamžiky ale vzpomínají s láskou a to je pro mě obrovsky důležité.

První miminko jsem ztratila ve 24. týdnu, druhé ve 32. týdnu…

První moje těhotenství bylo fyziologické, měla jsem přání rodit doma, kombinovala jsem péči svého obvodního gynekologa a PA. Ve 24. týdnu se objevila čerstvá krev, PA mě poslala na kontrolu ke gynekologovi. Tam zjistili, že miminku netluče srdíčko. Řešili jsme výběr porodnice, rozhodla jsem se pro Kadaň.

Vše bylo jak ve vakuu. Jen jsem věděla, že musím porodit, žádné slzy nejdřív nepřicházely.

Jen jsem věděla, že musím porodit, žádné slzy nejdřív nepřicházely. Volala jsem partnerovi, sešla jsem se s maminkou. V porodnici na UZV zjistili, že opravdu srdce netluče a že se bude vyvolávat porod na oddělení gynekologie. Byla jsem úplně vzadu, v pokoji na konci chodby. Zavedli mi vyvolávací tabletku a chtěli mi dát léky na bolest, já jsem je ale nechtěla. Lékař nade mnou kroutil hlavou. Na pokoji jsem byla v telefonickém kontaktu se svou PA, která mi radila, jak rozjet porod. Kolem 1:00 ráno jsem zvonila na sestřičku, měla jsem pocit, že se porod rozjíždí. Nevěděla jsem to ale jistě. Na porodním sále PA oznámila, že nález je počáteční, ale že pokud to stihnu do rána, budeme tam spolu samy. Požádala jsem ji o kapesníky, přinesla mi kousíček toaleťáku a nechala mě samotnou na oddělení. Porod se rozjížděl, šla jsem na toaletu, kam za mnou občas přišla PA.

Nikdo se mnou o ničem nemluvil, jen mi nabízeli léky na bolest.

Nikoho ani nenapadlo, že by tam se mnou mohl být někdo další. Nemám jim to za zlé, PA s tímhle neumějí většinou pracovat. Je to pro ně taktéž traumatizující zážitek. Když se dítě narodilo řekl mi “hlavně se tam nedívejte, je to strašně ošklivý”. A v tu chvíli jsem si řekla, že už tohle nechci nikdy zažít a neměl by ani nikdo jiný. Oznámili mi, že bude provedena pitva, byla jsem hospitalizovaná na gynekologii, sestry mi přišly obvázat prsa a řekly mi, ať nebrečím, že si přivodím horečku. Hrozně jsem chtěla být doma, tak jsem podepsala revers.

Moje PA byla z dálky a já jsem nevěděla, zda je moje poporodní krvácení v pořádku, necítila jsem dost podpory. Jak jsme v tom byli sami, vzniklo spoustu traumat. Těšili jsme se ale na další těhotenství, všichni nám říkali, že podobná věc se dvakrát nestává, radili jsme se tehdy s PA, kdy zase otěhotnět. Po doporučených třech cyklech jsem brzy znovu otěhotněla, vše bylo v pořádku, měla jsem ale i tak obrovský strach. Našla jsem si PA, která bydlela poblíž, a kombinovala jsem její péči s gynekologem. Kolem 27. týdne večer ze mě začal odcházet nějaký hlen, nevěděla jsem, co to je. PA řekla, že to může být hlenová zátka, ale že musím do nemocnice na kontrolu, kam mě doprovodila.

Natočili monitor, miminko bylo v pořádku, ale řekli, že je děloha reaktivní a lepší bude nějaké perinatální centrum. Vybrali jsme Most, dva týdny mi tam kapala kapačka na zástavu kontrakcí a léčila jsem tam vysoký tlak.

Propustili mě s tím, že mám zkrácený čípek, ale jinak je vše v pořádku. Nechala jsem se tedy propustit, doma jsem stále ležela a brala léky na vysoký krevní tlak. Přišlo mi, že stále jen spím.

Nevnímala jsem už miminko, nevěděla, zda pohyby cítím nebo ne…

Po týdnu doma jsme jeli za PA, která nemohla najít ozvy, tak jsme jeli hned do nemocnice. Tou dobou jsem už cítila, že něco není v pořádku. Muž byl tenkrát na dětském táboře, do porodnice se mnou jela PA a kamarádka. Na příjmu byla lékařka, která byla velmi mladá a milá. Chvíli měla PA pocit, že ozvy zaslechla, ale nakonec přišlo zklamání. Bylo třeba, aby přišel ještě další lékař potvrdit nález.

Starší lékař mi řekl, že to se to prostě stává a paní doktorce řekl, ať mě propustí, že u nich rodit nemůžu, protože není dostatek personálu. Bylo to o prázdninách, byly tam celkem dva lékaři a tři PA, prázdný porodní sál. Nevěřícně jsme stáli na místě, s propouštěcím papírem v ruce a vysokým krevním tlakem.

V jiných porodnicích, kam jsme pak volali, nám nevěřili, že nás odjinud propustili. Přáli jsme si taky pokoj, kde budeme moci být spolu. Jediné místo, kde nám nabídli pomoc, byla Kadaň. Už na příjmu nás přijímala vstřícná mladá lékařka. Už na příjmu přiznala, že s tím nemá zkušenost, ale pokusí se nám vyjít maximálně vstříc. Řekli nám ale, že cca po dvou hodinách bude muset partner z oddělení gynekologie odejít, jelikož končí návštěvní hodiny. Dělali jsme tudíž vše proto, aby se porod rozjel, což se povedlo. Přesunuli nás na porodní sál, kde se miminko po třech hodinách narodilo. Byli jsme tam všichni spolu, lékařka, moje PA, tamní PA, mohli jsme se s miminkem rozloučit, udělat si otisky. Sice v těch chvílích funguje vakuum, tyhle hezké střípky se do vás ale vryjí. Paní doktorka chytila miminko bez rukavic, dětská sestra na miminko hezky mluvila. Máme i fotky. Druhý den jsem šla hned domů, kde jsme se v rámci rodiny opečovali.

Po druhém porodu se mě ptali, zda chci miminko pohřbít a pojmenovat.

Pojmenovali jsme ho Vítek, nechali zpopelnit, na což jsme dostali i příspěvek. Měli jsme doma urničku, kterou jsme po čase dali na zahradu a zasadili strom, přijde mi, že děti nepatří na hřbitov. Po prvním porodu jsem pohřbívání i pojmenování odmítla a bylo mi to líto. Nakonec jsem zpětně objela matriky, nechtěla jsem na rodném listě vidět “nejmenovaný” a vybrali jsme pro první dítě jméno Kryštof. Máme oba syny doma na zahradě, první syn je u bráchy pohřbený jako plyšáček. U Chebu je taky krásný pomník nenarozených dětí v areálu Maria Loreto, můžete si tam zapálit svíčku.

Po několika letech jsem zase otěhotněla, vše vypadalo dobře, měla jsem ale určitá rizika, rozhodli jsme se proto rodit v porodnici. Miminko se narodilo poměrně rychle koncem pánevním. Pojmenovali jsme holčičku Lola. Hned po porodu musela být resuscitovaná, hospitalizovaná na Karlově, kde jsme spolu nakonec strávily celý měsíc. Chovali se velice profesionálně a lidsky. Moc za tuhle zkušenost děkuji.

Začala se sice kojit až 5. týden po porodu, ale díky podpoře PA a laktačních poradkyní neskončila na lahvičce. Začaly jsme cvičit nám doporučenou Vojtovou metodu. Ta nám nefungovala dobře, dcera plakala, vyzkoušeli jsme pak Feldenkraisovu metodu, která nám vyhovovala. Je to jemná a účinná terapeutická metoda.

Rodiče v situaci smrti dítěte musejí dělat velká rozhodnutí v rychlém sledu.

Zdravotníci tak musejí informace předávat hrozně rychle a cele. Tatínci často říkají, že nechtějí fotky mrtvého dítěte nebo vlásky na památku. Potom ale rodiny chtějí vždycky všechno, co pořídím, jsou za to moc rádi. I ta nejtěžší situace může být zpětně hodnocena jako láskyplná. Je to pro mě obrovsky důležité, že mohu svou zkušenost předávat dál. Ne za každou smrt musí být někdo zodpovědný. Některé děti přijdou jen na chvíli a mohou nám hodně dát. Musíme se přestat bát těch žen, kterým zemře dítě. Můžeme i ve zdravotnictví ukázat lidskost, upustit slzu, zeptat se, zda chtějí obejmout.