Rozhovor se slovenskou režisérkou a kreativní producentkou Maiou Martiniak o filmu Neviditelná

Váš film zobrazuje různosti dánského, slovenského a českého porodnictví. Jaké na něj byly reakce?

Když dokument vyšel ven, ženy mi nejčastěji děkovaly. Říkaly, že je težké můj film sledovat, ale bylo vidět, že jim přináší jistou úlevu, že v tom nejsou samy. Cílem dokumentu nebylo porovnávat obě země, ale poskládat mozaiku traumat, které ženy u porodu zažívají.

Zajímavé při přípravě filmu bylo, že získat povolení do dánské porodnice trvalo asi dva týdny. Pomohla mi v tom dánská porodní asistentka Jette Clausen, která se tehdy věnovala tématu násilí u porodu a shodou okolností měla za sebou návštěvu slovenské porodnice. Dostat se na porodnické oddělení slovenské nemocnice trvalo víc než rok, mnoho zdravotníků s natáčením ani nesouhlasilo. Byli jsme v bratislavské porodnici chápáni spíše jako vetřelci. Nikdo se nám příliš nevěnoval, málokdo se zajímal, co děláme, zatímco v Dánsku bylo celé to prostředí velice přátelské a zajímali se o téma samotné. Ten rozdíl jsme zažili a byl i cítit z mého dokumentu.

Jaká byla reakce bratislavské porodnice, kde ve filmu vidíme mnoho příkladů postupů, které jsou chápány WHO nebo právě v Dánsku jako škodlivé?

S paní doktorkou Alexandrou Krištúfkovou, která byla ve filmu nejvíce, jsme se během natáčení dost bavily o nerespektování žen u porodu a ona uznala, že je čas na to, aby se některé věci změnily. Minulý rok podzim vyšly směrnice k péči o nerizikovou rodičku,  kde je doktorka Krištúfková spoluautorkou. Tento rok se objevila nová učebnice porodnictví, která už obsahuje kapitolu o právech rodičky – tu napsala právnička Janka Debrecéniová, která se porodnickému násilí věnuje dlouhodobě.

Tendence ke změně jsou, ale zatím je nevidíme v praxi často. Přitom jsou to světově známé a dávno doporučované postupy. I přes tato doporučení máme v porodnicích nadále velký problém s rutinními zásahy, stále se straší termínem porodu, následná péče je velice limitovaná. Nefunguje optimálně podpora bondingu ani kojení.

Ozývají se vám ženy, které film zhlédly, s tím, že jim to otevírá jejich vlastní zkušenosti s nějakou formu škodlivé praxe?

Ano, píšou mi. Často chybí důvěra mezi zdravotnickým personálem a ty rutinní postupy jako třeba poloha na zádech a epizotomie se stále opakují. Ženy jsou z toho pochopitelně traumatizované a film tyto vzpomínky jitří. Třeba jen ona vynucená poloha na zádech: vidíme ji ve filmech, slyšíme o ní od svých matek a tak dále. Přitom se ví, že není vhodná, nedoporučuje ji ani WHO.

V zahraničí podněcují ke střídání porodních poloh, nejlepší je právě ta, kterou žena spontánně cítí při procesu svého porodu. Při polohách ve stoje anebo na kolenou pomáhá gravitace, poloha na boku a vleže se doporučuje spíše jen na odpočinek. Ve mém filmu je taky vidět aktivní vedení porodu i šití, které probíhá dříve, než začne působit umrtvení, a velice hrubé komentáře.

Myslíte, že se může v lékařské obci probudit nějaká sebereflexe po zhlédnutí dokumentu?

Doufám, že ano, ale musíme si uvědomit, že je tam silná hierarchie a změny se provádějí těžko. Dokonce se mnou jedna PA nechtěla ani mluvit, protože ona sama vykonávala dobrou praxi a nechtěla, aby si jí její kolegyně všimly. Těžko bude někdo respektovat ženy při porodu, když sám není v práci respektovaný. Proto se musí změnit i vztahy mezi zdravotníky.

Nyní je jejich pracovní prostředí silně hierarchické a paternalistické, a vnímám problémy v celém postkomunistickém Visegrádu. Častokrát se u nás říká: “pustili jsme otce k porodu”, což je nesmyslné, nikdo nemůže vůbec zamezovat otci být u porodu, protože je druhý rodič. Vidíme ten paternalismus, kdy stále nějaká instituce určuje a rozhoduje, zda se matka může napít, jak si má lehnout a podobně. Přála bych si, aby zdravotníci sebrali odvahu a společně jsme měnili zdravotnictví i legislativní prostředí, v němž teď žijeme.

Obecně respektujeme západní vědu. Proč v oboru porodnictví před změnami a západoevropskou inspirací zavíráme oči?

Také si tu otázku kladu. Již dávno se například prokázalo, že se nemá dítě oddělovat od matky, bonding je to prospěšný a důležitý pro obě strany. Já jsem byla separovaná od matky 24 hodin, jako celé generace narozené v komunismu, a to skutečně, prokazatelně, ovlivňuje tzv. limbický otisk. Separací vzniká trauma, které se přenáší dál. Není patrné na dítěti, ale v pozdějším věku pod povrchem je a je citelné.

Já když obejmu svou mámu, kterou jinak velmi miluji, cítím, že mám tu vazbu přerušenou. Souvisí to i s tím, že postavení žen v naší společnosti je stále nerovné. Ženy nejsou v rozhodovacích funkcích. Porodnictví máme tendenci neřešit, vždyť je vše jakoby v pořádku, rodí se zdravé děti a to je hlavní. Je to kolektivní obrana před společným traumatem. Museli bychom si totiž přiznat, jak moc špatně věci jsou. Výsledkem je pak bagatelizace a přehlížení.

Jak byste slovně podpořila porodní asistentky, které mají mít u porodů centrální roli?

Vzkázala bych všem, ať dělají práci, která jim dělá radost. Všichni si zasloužíme radost i z každodenních maličkostí, nemusíme trpět. I porod by měl způsobovat ženám radost, aby  měly pozitivní zážitek a toužily znovu rodit. Pokud vrátíme do porodnictví lidskost, ovlivní to celou společnost.

Zabýváte se tzv. ekologií bytí. Chystáte i nějaký dokument na toto téma?

Ano, bude to o environmentálních dopadech klimatické krize a udržitelném způsobu života. Idea je natočit celý projekt “zeleně”. Zůstat lokální, natáčet s minimální technikou a štábem, bez zbytečného odpadu. Máme nápad projekt realizovat i v jiných zemích, tak doufáme, že se nám podaří na to najít zahraniční týmy. Téma porodu ve mně zůstává a cítím, že jen nabírám síly na další film. Je to pro mě velice osobní věc.

Celý rozhovor si můžete pustit tady:

Přehráním videa souhlasíte se zásadami ochrany osobních údajů YouTube.

Zjistit vícePovolit videoVždy povolit Youtube videa

Kdo je Maia Martiniak?

Režisérka a kreativní producentka dokumentárních filmů. Je držitelkou ceny za film Premeny na filmovém festivalu Agrofilm v Nitře (2016), ocenění „Nejlepší dokumentární film“ na festivalu Sunlight International Film Festival v Berlíně (2017) a dvou ocenění za film Neviditelná na festivalu Jeden svět v Slovenské republice (2020). Věnuje se tématu rovnosti žen a mužů, porodnickému násilí nebo ekologii.

Více o Maie se dozvíte tady >>>