Porodní asistentka
Marie Vnoučková
Porodní asistentka Marie Vnoučková se v roce 1996 v Nizozemsku seznámila s tamějším porodnickým systémem, účastnila se kongresů ICM (International Confederation of Midwives) ve Vídni, v Durbanu, v Praze a Torontu. Stála u zrodu Hnutí za aktivní mateřství v roce 1999 a České asociace dulv roce 2001. Pracovala vždy převážně v primární péči. Zdraví chápe jako bio-psycho-sociální blaho a porodní asistenci jako obor, který má toto zohledňovat. Je registrovaná porodní asistentka a členka Unie porodních asistentek.
„Po gymnáziu jsem chodila do školy pro ženské sestry. Porodní asistence oficiálně neexistovala.
Předpokládalo se, že buď nastoupím do ordinace k lékaři nebo do nemocnice. V té době v ordinacích
pracovaly dvě ženské sestry, jedna pracovala s lékařem, druhá dělala tzv. návštěvní službu. Když pak po
roce 1990 zanikly ústavy národního zdraví, ordinace gynekologů se privatizovaly a návštěvní komunitní
složka tím zanikla.”
„ Na začátku 21. století se opět přešlo k původnímu názvu porodní asistentka. Stát ale autonomii
porodních asistentek nijak dál nepodporoval a dnes se zde vede taková kulturní válka, vytváří se dojem,
že ta autonomie je zbytečná nebo až nebezpečná.”
„Zkušenosti s péčí během vlastních porodů v Marii zasely pochybnosti o efektivitě i správnosti porodnických postupů v českých porodnicích. V roce 1996 se v Nizozemsku seznámila s tamějším porodnickým systémem, účastnila se následně kongresů ICM (International Confederation of Midwives) a dalších vzdělávacích aktivit. Stála u zrodu Hnutí za aktivní mateřství v roce 1999 a České asociace dul v roce 2001. Pracovala vždy převážně v primární péči. Zdraví chápe jako bio-psycho-sociální blaho. Porodní asistenci jako obor, který to zohledňuje. Je registrovaná porodní asistentka a členka Unie porodních asistentek.
„Chodila jsem do školy pro ženské sestry, porodní asistence v té době oficiálně neexistovala. Předpokládalo se, že buď nastoupím do ordinace nebo nemocnice. V té době v ordinacích pracovaly dvě ženské sestry, jedna pracovala s lékařem, druhá dělala tzv. návštěvní službu. Když pak po roce 1990 zanikly ústavy národního zdraví, ordinace gynekologů se privatizovaly a návštěvní komunitní složka tím zanikla."
Přestože stát vrátil profesi porodní asistence původní název, nijak dál je v autonomii nepodporoval a dnes se zde vede taková kulturní válka, vytváří se dojem, že je to zbytečné nebo až nebezpečné.
„Pracovala jsem v ordinaci lékařky, nechtěla jsem být na porodním sále, zejména po zkušenostech se svými vlastními porody. Jezdila jsem do ciziny, například na stáž do Holandska, kde jsem zjistila, že samostatně fungující porodní asistentka poskytuje nízkorizikovým ženám kontinuální péči v těhotenství, při porodu i po něm. Žena k lékaři chodí pouze tehdy, když jeho péči potřebuje."
„ Posléze jsem začala pracovat samostaně: krajský úřad mi musel vydat osvědčení, takový náš živnostenský list. Tamní úřednice netušily, co práce porodní asistentky obnáší, ale svévolně vytvářely vlastní obraz naší profese a využívaly moc úředního rozhodnutí. Když se člověk odvolal k vyšší instituci, což jsem udělala, zůstala jsem překvapená tím, že místo toho, aby pak ministerstvo zdravotnictví napravilo protiprávní postup, tak jakousi vágní formulací dalo za pravdu kraji. Pracovat samostatně jsem nicméně nakonec začala. Při samostatné práci jsem doprovázela ženy i do nemocnic, řešila laktační poradenství. Stále jsem se vzdělávala dle mezinárodních standardů."
„Obor porodní asistence stojí na třech věcech: je to vzdělávání pregraduální i celoživotní, dále pak dobrá regulace a nastavení podmínek, tedy to jak to společnost vlastně chce, aby porodní asistentky pracovaly, a pak kvalitní profesní organizace. "
„Zásadní je vzdělávání, u nás je stále mnohde neefektivní. Porodní asistentky nejsou vedeny k samostatné práci, ke kontinuální podpoře ženy a celé rodiny. Třeba v Kanadě v otevřené učebně byly všechny možné nálezy, učebna stále otevřená, vzdělávání PA je tam vedené mnohem více prakticky.
U nás PA, které pracují v nemocnici, mnohdy neví, co profese soukromé PA vlastně obnáší. To by se v zahraničí stalo těžko. Komunitní péče je u nás zkrátka totálně potlačená.
Současný systém péče je nemocniční a dominovaný lékaři - gynekology a porodníky a neonatology - tahle péče je hodně náročná, jak finančně tak i pro ženu. Vyhovuje jen určitému typu žen, jiné tento způsob traumatizuje nebo frustruje."
„Péče má přitom vycházet z potřeb dané ženy a její kultury. Mělo by se proto vytvořit spektrum různých možností. Trauma z porodu je zátěž, kterou si nese celá rodina, včetně narušených vzájemných vztahů matky s dítětem. Některé ženy po předchozí špatné zkušenosti, už nechtějí mít děti, nebo chtějí vše absolvovat zásadně jinak.
Sociologický ústav AV dělal v roce 2012 průzkum spokojenosti žen s porodní péčí v celé České republice a moc dobře nedopadl. Drtivá většina zemí EU má přitom systém nastaven lépe. Hlavně co se týká dostupnosti péče porodních asistentek. Naše ministerstvo zdravotnictví evropskou směrnici, která se týká porodní asistence stále jaksi nepřijalo za svou. Mám obavu, že to ještě chvíli bude trvat."
ZMĚŇME TO SPOLEČNĚ!
Pomozte porodním asistentkám, ať můžou pomáhat ženám užít si mateřství bez zbytečných traumat. Podepište petici a přispějte tak ke změně postavení porodních asistentek v České republice!
